Fragment č. 2

Pozn: Děkuji všem, kteří se zúčastnili diskuse k prvnímu fragmentu. Mám pouze dvě poznámky:
1: Kdo chce, aby byl jeho zájem o řáímské právo a snahu zapojit se do diskuze zohlednit, použije k identifikaci příjmení. Není třeba se stydět za své názory!
2: Uvítám i připomínky k obsahu bloggu a jeho technické stránce.

Nyní již následuje

Fragment č. 2.
Fragment je rozdělen na dvě části. V první části se budeme zabývat podmínkami, v části druhé pak rozporem mezi vůlí a projevem,.

Prvá část:

Dig. 35.1.79 pr.

Papinianus 1 def.

" heres meus, cum morietur titius, centum ei dato". purum legatum est, quia non condicione, sed mora suspenditur: non potest enim condicio non exsistere ^ existere^.

Překlad: „Můj dědic, když zemře Titius, ať dá tomuto sto.“ Jedná se o čistý legát (nepodmíněný), neboť je pověšeno ne pod podmínkou, ale pod prodlením. neboť podmínka se nemůže nesplnit.

Otázky:
1. Co znamená (jedná se o doslovný překlad!) „ je pověšeno pod ne pod podmínkou, ale pod prodlením“?
Odp:"když zemře Titius" není podmínka, ale dies. Účinnost legátu se odkládá o délku Titiova života, což je doba přesně určená, i když ne pevně stanovená.
2. Proč se nemůže tato podmínka nesplnit?
Protože Titius musí zemřít.
3. Kterým okamžikem se stane ustanovení o legátu plně účinným? Kterým okamžikem nabylo platnosti?
Platnost legátu se řídí ustanoveními práva dědického.  Legát se stanem platným v okamžiku, kdy testamentární dědic 
(dědic ze závěti) nabude  dědictví. Plně účinným se stane v okamžiku Titiovy
smrti. Pokud nebude v té době odkazovník naživu, budou dědit jeho dědicové.

Dig. 35.1.79.1

Papinianus 1 def.

"heres meus, cum ipse morietur, centum titio dato". legatum sub condicione relictum est: quamvis enim heredem moriturum certum sit, tamen incertum est, an legatario vivo. dies legati non cedit et non est certum ad eum legatum perventurum.

Překlad: Můj dědic, když sám zemře, ať je sto dáno Titiovi. Legát je zanechán pod podmínkou. Neboť ačkoli je jisté, že dědic má (hodlá) zemřít, přece je nejisté, zda v téže době bude odkazovník ještě živ. Legát tedy nenapadne a není jisté, zda k němu legát skutečně přejde.

Otázky:
1. Proč je v tomto (druhém) případě zanechán legát pod podmínkou?
 Není totiž jisté, zda odkazovník (Titius) přežije dědice. Pokud v době smrti dědice nebude odkazovník naživu, 
bude se legát považovat za zmařený a to, co bylo odkázáno nepřipadne 
odkazovníkovým dědicům ale dědici dědice.
2. Komu připadne předmět legátu (oněch 100), pokud se splní podmínka z otázky 1?
Jestliže Titius přežije dědice, bude mu dědicův dědic povinen vydat 100.
3. Posuďte pro případ, že dědic upadne do zajetí, kde přežije odkazovníka a vrátí se do Říma až po jeho smrti. Bude moci po odkazovníkových dědicích požadovat vrácení předmětu legátu?
Ano, podmínka se má za nesplněnou.

Druhá část:

Dig. 34.5.3

Paulus 14 quaest.

In ambiguo sermone non utrumque dicimus, sed id dumtaxat quod volumus: itaque qui aliud dicit quam vult, neque id dicit quod vox significat, quia non vult, neque id quod vult, quia id non loquitur.

Překlad: V nejednoznačné řeči neříkáme to i ono, ale říkáme pouze to, co chceme. A tak jestliže říká kdo něco jiného než co chce, neříká ani to, co říká jeho hlas, protože to nechce, ani neplatí, to chce, protože to neříká.

Příklad: Jestliže by někdo v závěti označil jako svého dědice Petra (což byl jeho soused, kterého neměl rád) a měl přitom na mysli svého přítele Pavla. V závěti by přikázal svému dědici „propustit na svobodu (mě milého) Sticha“. V dědickém řízení by se zjistilo, že v majetku zůstavitele jsou otroci dva stejného jména, jeden řecký učitel moudrosti (filosofia) , jeho oblíbenec a druhý kovář v dílně. V závěti byl dále odkaz sochy boha Apollóna a zlatých prutů. Při inventarizaci dědictví by se zjistilo, že se nejedná o boha Apollóna, ale o boha Merkura, a pruty ze stříbra.

Otázky:

1. Který z těchto dvou Petr a Pavel se stane dědicem?

Ani jeden z obou, protože zůstavitel Pavla nechce a Petra
neříká. Kdyby se zmýlil v označení osoby, závěť by mohla být platná, obtížné 
by ovšem bylo dokazování. 

2. Oba Stichové požadují na základě závěti svobodu. Komu z nich se jich dostane. Oběma, žádnému nebo pouze jednomu? A kterému?
V tomto případě je text závěti nejednoznačný, ovšem jazykový projev zůstavitele je třeba vykládat 
v souladu s jeho vůlí. 
Svým oblíbencem měl nepochybně na mysli Sticha filozofa ne Sticha kováře.
3. Bude předmětem dědictví socha boha Merkura?
V tomto případě se podle mého soudu jedná o omyl ve jméně, tedy pokud 
nebylo v zahradě více soch. Pokud ne, socha bude součástí dědictví.
4. Budou předmětem dědictví stříbrné pruty?
Stříbrné pruty nejsou zlaté pruty, jedná se o omyl v substanci a pruty nebudou součástí dědictví.
5.Jak by tomu bylo v případě, že by bylo odkázáno „falernské víno“ a v dědictví by bylo nalezeno pouze „znojemské“. Vyjadřuje se zůstavitel nejednoznačně nebo odkazuje na věc, která není v jeho dědictví? A byl by rozdíl, kdyby na místo bílého vína označil červené? Jedná se o omyl v substanci nebo pouze o omyl v materii?
Věc není zcela jednoznačná. Stojím na názoru, že podstatou je pořád víno a je jedno zda se jedná pořád o víno a je jedno, 
zda je znojemské nebo falernské, červené či bílé. 
.Posuďte pro případ, že by v závěti bylo odkázáno: „příbory“ měl by odkazovník nárok jak na stříbrné, tak na zlaté příbory, které by se nacházely v soupisu dědictví?
Domnívám se, že má nárok na všechny příbory, které se nacházejí v dědictví. 
Jak zlaté tak stříbrné. 
6. Jak by tomu bylo v případě, že by byly odkázány „stříbrné poháry“ a v dědictví by byly pouze cínové a zlaté poháry. Měl by odkazovník na nějaký pohár nárok?
Stříbro je něco jiného než zlato, je tu omyl v podstatě, v substanci.
Nebude mít tedy nárok na žádné poháry.

A jako vždy, uvítám jakékoli komentáře.