1: Kdo chce, aby byl jeho zájem o řáímské právo a snahu zapojit se do diskuze zohlednit, použije k identifikaci příjmení. Není třeba se stydět za své názory!
2: Uvítám i připomínky k obsahu bloggu a jeho technické stránce.
Nyní již následuje
Fragment č. 2.
Fragment je rozdělen na dvě části. V první části se budeme zabývat podmínkami, v části druhé pak rozporem mezi vůlí a projevem,.
Prvá část:
Dig. 35.1.79 pr.
Papinianus 1 def.
" heres meus, cum morietur titius, centum ei dato". purum legatum est, quia non condicione, sed mora suspenditur: non potest enim condicio non exsistere ^ existere^.
Překlad: „Můj dědic, když zemře Titius, ať dá tomuto sto.“ Jedná se o čistý legát (nepodmíněný), neboť je pověšeno ne pod podmínkou, ale pod prodlením. neboť podmínka se nemůže nesplnit.
Otázky:
1. Co znamená (jedná se o doslovný překlad!) „ je pověšeno pod ne pod podmínkou, ale pod prodlením“?
Odp:"když zemře Titius" není podmínka, ale dies. Účinnost legátu se odkládá o délku Titiova života, což je doba přesně určená, i když ne pevně stanovená.
2. Proč se nemůže tato podmínka nesplnit?
Protože Titius musí zemřít.
3. Kterým okamžikem se stane ustanovení o legátu plně účinným? Kterým okamžikem nabylo platnosti?
Platnost legátu se řídí ustanoveními práva dědického. Legát se stanem platným v okamžiku, kdy testamentární dědic
(dědic ze závěti) nabude dědictví. Plně účinným se stane v okamžiku Titiovy
smrti. Pokud nebude v té době odkazovník naživu, budou dědit jeho dědicové.
Dig. 35.1.79.1
Papinianus 1 def.
"heres meus, cum ipse morietur, centum titio dato". legatum sub condicione relictum est: quamvis enim heredem moriturum certum sit, tamen incertum est, an legatario vivo. dies legati non cedit et non est certum ad eum legatum perventurum.
Překlad: Můj dědic, když sám zemře, ať je sto dáno Titiovi. Legát je zanechán pod podmínkou. Neboť ačkoli je jisté, že dědic má (hodlá) zemřít, přece je nejisté, zda v téže době bude odkazovník ještě živ. Legát tedy nenapadne a není jisté, zda k němu legát skutečně přejde.
Otázky:
1. Proč je v tomto (druhém) případě zanechán legát pod podmínkou?
Není totiž jisté, zda odkazovník (Titius) přežije dědice. Pokud v době smrti dědice nebude odkazovník naživu,
bude se legát považovat za zmařený a to, co bylo odkázáno nepřipadne
odkazovníkovým dědicům ale dědici dědice.
2. Komu připadne předmět legátu (oněch 100), pokud se splní podmínka z otázky 1?
Jestliže Titius přežije dědice, bude mu dědicův dědic povinen vydat 100.
3. Posuďte pro případ, že dědic upadne do zajetí, kde přežije odkazovníka a vrátí se do Říma až po jeho smrti. Bude moci po odkazovníkových dědicích požadovat vrácení předmětu legátu?
Ano, podmínka se má za nesplněnou.
Druhá část:
Dig. 34.5.3
Paulus 14 quaest.
In ambiguo sermone non utrumque dicimus, sed id dumtaxat quod volumus: itaque qui aliud dicit quam vult, neque id dicit quod vox significat, quia non vult, neque id quod vult, quia id non loquitur.
Překlad: V nejednoznačné řeči neříkáme to i ono, ale říkáme pouze to, co chceme. A tak jestliže říká kdo něco jiného než co chce, neříká ani to, co říká jeho hlas, protože to nechce, ani neplatí, to chce, protože to neříká.
Příklad: Jestliže by někdo v závěti označil jako svého dědice Petra (což byl jeho soused, kterého neměl rád) a měl přitom na mysli svého přítele Pavla. V závěti by přikázal svému dědici „propustit na svobodu (mě milého) Sticha“. V dědickém řízení by se zjistilo, že v majetku zůstavitele jsou otroci dva stejného jména, jeden řecký učitel moudrosti (filosofia) , jeho oblíbenec a druhý kovář v dílně. V závěti byl dále odkaz sochy boha Apollóna a zlatých prutů. Při inventarizaci dědictví by se zjistilo, že se nejedná o boha Apollóna, ale o boha Merkura, a pruty ze stříbra.
Otázky:
1. Který z těchto dvou Petr a Pavel se stane dědicem?
Ani jeden z obou, protože zůstavitel Pavla nechce a Petra
neříká. Kdyby se zmýlil v označení osoby, závěť by mohla být platná, obtížné
by ovšem bylo dokazování.
2. Oba Stichové požadují na základě závěti svobodu. Komu z nich se jich dostane. Oběma, žádnému nebo pouze jednomu? A kterému?neříká. Kdyby se zmýlil v označení osoby, závěť by mohla být platná, obtížné
by ovšem bylo dokazování.
V tomto případě je text závěti nejednoznačný, ovšem jazykový projev zůstavitele je třeba vykládat
v souladu s jeho vůlí.
Svým oblíbencem měl nepochybně na mysli Sticha filozofa ne Sticha kováře.
3. Bude předmětem dědictví socha boha Merkura?
V tomto případě se podle mého soudu jedná o omyl ve jméně, tedy pokud
nebylo v zahradě více soch. Pokud ne, socha bude součástí dědictví.
4. Budou předmětem dědictví stříbrné pruty?
Stříbrné pruty nejsou zlaté pruty, jedná se o omyl v substanci a pruty nebudou součástí dědictví.
5.Jak by tomu bylo v případě, že by bylo odkázáno „falernské víno“ a v dědictví by bylo nalezeno pouze „znojemské“. Vyjadřuje se zůstavitel nejednoznačně nebo odkazuje na věc, která není v jeho dědictví? A byl by rozdíl, kdyby na místo bílého vína označil červené? Jedná se o omyl v substanci nebo pouze o omyl v materii?
Věc není zcela jednoznačná. Stojím na názoru, že podstatou je pořád víno a je jedno zda se jedná pořád o víno a je jedno,
zda je znojemské nebo falernské, červené či bílé.
.Posuďte pro případ, že by v závěti bylo odkázáno: „příbory“ měl by odkazovník nárok jak na stříbrné, tak na zlaté příbory, které by se nacházely v soupisu dědictví?
Domnívám se, že má nárok na všechny příbory, které se nacházejí v dědictví.
Jak zlaté tak stříbrné.
6. Jak by tomu bylo v případě, že by byly odkázány „stříbrné poháry“ a v dědictví by byly pouze cínové a zlaté poháry. Měl by odkazovník na nějaký pohár nárok?
Stříbro je něco jiného než zlato, je tu omyl v podstatě, v substanci.
Nebude mít tedy nárok na žádné poháry.
A jako vždy, uvítám jakékoli komentáře.
11 komentářů:
Prvá část:
Dig. 35.1.79 pr
ad 1) řekla bych, že to znamená, že se nejedná o podmínku, ale o dies
ad2) podmínka se nemůže nesplnit, jelikož Titus jednou určitě zemře
ad3)ustanovení nabyde platnosti dnem smrti zůstavitele, účinnosti dnem smrti Tita
Dig. 35.1.79.1
ad1)legát je zanechán pod podmínkou, protože se neví, zda Titus odkazovníka přežije
ad2)pokud se splní podmínka, měl by sto dostat Titus
ad3)dle mého názoru, má dědic právo vyžadovat legát zpět, neboť po návratu ze zajetí by se mělo postupovat, jako by v zajetí vůbec nebyl
první část - Digesta 35.1.79
- já jsem tuto první část pochopila 2 způsoby, záleží, jak se má v zadání odvodit slovo "MU" - můžeme mu chápat jako Titiovi nebo nějakou 3.osobu, které je něco dlužno, od toho se odvíjí i řešení
Ad 1) prodlením jsem i případu, že mu je Titiovi, pochopila, že je jisté, že Tituis zemře, je to jen otázka času, tudíž prodlení; pro případ, že mu je třetí osoba, je jasné, že Tituis zemře, a pokud zemře, jsem to já jakožto dědic, který budu muset této osobě sto zaplatit, tudíž je pro ní taky jen otázkou času, kdy "sto" dostane
Ad 2) je jisté, že jednou Titius zemře
Ad 3) účinným - v den Titiovi smrti, platným - v den zůstavitelovy smrti
Digesta 35.1.79.1
Ad 1) vycházela jsem ze zadání, protože je nejisté, zda v době smrti dědice bude odkazovník ještě živ
Ad 2) Titiovi
Ad 3) ano, bude mu předmět navrácen, jelikož pokud se člověk ze zajetí vrátí vznikají mu opět práva a povinnosti (ius postliminium)
Přispěla: Hnilicová, Katka
Dig.34.5.3
Ad 1)Řekl bych, že dědicem by měl být Petr. Zůstavitel si měl pohlídat a sám zkontrolovat, koho v testamentu označuje jako dědice. Navíc, jak bychom chtěli dokázat, že zesnulý, měl na mysli někoho jiného?
Ad 2)Původně jsem chtěla říct, že svobodu by nezískal ani jeden. Jenže, když jsem text četla podruhé, všimla jsem si, že je to řecký učitel moudrosti, u kterého je dodatek "jeho oblíbenec" - tudíž pokud je tato skutečnost všem známa, je pravděpodobné, že zůstavitel myslel slovy "mě milého" Sticha, oblíbeného filozofa.
Ad 3)žádná socha boha Merkura při inventarizaci nebyla zjištěna, tak by neměla být ani předmětem dědictví.
Ad 4)nebudou - totéž jako u sochy boha Merkura
Ad 5)spíš se domnívám, že odkazuje na věc, která na ní v jeho dědictví ... rozdíl v případě bílého a červeného vína nevidím, jedná se o omyl v materii (vždy je to víno - jedná se jen o odlišnost bílého a červeného, což je materie)
Ad 6)neměl by na žádný pohár nárok - žádné stříbrné poháry v dědictví nebyly
Dig. 34.5.3
ad 1) Dle mého názoru může dědit i Pavel, pokud z textu závěti jednoznačně vyplývá, že se jedná o osobu Pavla, ale došlo jen v omylu ve jméně. Pokud se má jednat o Petra, mělo by být také jednoznačně řečeno, že se míní v závěti osoba onoho souseda. Pokud se ani jedna možnost neprokáže, považoval bych závěť za neplatnou, není totiž zcela zřejmé, kdo má být dědicem. Zmíněný Petr by totiž vůbec nemusel být onen soused, pokud není blíže specifikován.
Ad 2) Souhlasím s Katkou, svobodu by měl dostat otrok-učitel filozofie, jak bylo známo, byl oblíbencem svého pána a pán vyjádřil vůli propustit Stycha jemu milého, což případ propuštění otroka-učitele splňuje.
Ad 3) Dle mého názoru socha Merkura může být předmětem odkazu v případě, že se prokáže například, že zůstavitel, žil v přesvědčení, že se jedná o sochu Neptuna, ačkoliv ve skutečnosti se jednalo o sochu Merkura. Pokud ovšem zůstavitel před smrtí sochu Neptuna například zničil, nemá odkazovník nárok na jinou sochu, a to Merkura, protože se nejedná o předmět odkazu. Záleží, zda se jedná o různé názvy téže věci, nebo zda se jedná o dvě konkrétní věci. Bude však problematické omyl v názvech u zůstavitele dokázat.
Ad 4) Nebudou, jedná se o rozdíl v substanci
Ad 5) Dle mého názoru by odkazovník mohl mít nárok, jak na zlaté tak i stříbrné příbory, zůstavitel totiž uvedl v závěti jen pojem „příbory“, což můžeme chápat jako „veškeré příbory“.
Co se týče vína, v případě červeného a bílého vína se domnívám, že by odkazovník neměl nabýt nalezené víno, jedná se totiž o rozdíl v samé podstatě, bílé víno je z hroznů bílých, červené z červených.V případě falernského a znojemského vína se podle mého názoru jedná o odlišnost kvality vína a navíc zůstavitel měl dbát na to, jaké víno v závěti označuje.
Ad 6) Ne, neměl, protože se jedná o chybu v substanci, stříbrné poháry nejsou součástí pozůstalosti.
Prvá část:
1) jedná se o dies
2) "každý někdy zemře"
3) platným je od smrti zůstavitele a účinným se stane, po smrti Titia
1) není jisté, že v době smrti dědice bude odkazovník ještě živ - neníjisté, že k tomu dojde -) spíše condicio
2) no pokud titus bude ještě žít -) tak by mu měli dědici původního dědice dát 100
3) když padl do zajetí - je to jakoby zemřel.. 100 jeho dědici vyplatí.. Když se vrátí -) postliminium -) myslím si, že se nenztahuje na dědictví..takže ne
Druhá část:
1)Podle mě je to Petr, protože je pravda, že je nemožné dokázat, že zůstavitel chtěl něco jiného. Je to omyl podstatný a v tomto případě - by se nemělo pochybovat že zůstavitel chtěl za dědice někoho jiného.
2) No já bych propustila oba dva - protože není jasné, jak by se dokázalo, že ten nebo onen mu byl milejší..
3) Myslím, že socha by mohla být předmětěm dědictví, protože se mohl domnívat, že jde o sochu jiného boha - ono kdyby to třeba bylo zpodobnění něčeho úplně jiného - např. třeba zvířete a v závěti by byla socha Merkura - byl by to závažný omyl v substanci, ale v našem případě si myslím, že to je méně podstatný omyl - takže bude předmětem dědictví.
4) pruty spíše nebudou předmětem dědictví - protože jde o podstatný omyl... je rozdíl zlato a stříbro, kdyby se našly pozlacené pruty - tak by to nebyl tak závažný omyl - jen v materii, ale v našem případě si myslím, že je to podstatný omyl v substanci, a proto to nebude součástí dědictví.
5) Já si myslím, že v případě záměny vína je to velký omyl - určitě to není jen v materii... protože není víno jako víno.. odkazoval by na věc, která není v dědictví. A u rozlišení na bílé a červené mám stejný názor.
5) dostal by všechny příbory - zlaté, stříbrné...
6) V tomto případě si myslím, že by mohl dostat cínové - protože mohl žít v domnění, že jsou stříbrné a tím dochází k omylu v materii.
Dig. 35.1.79 pr
1)znamená, že ustanovení v závěti není podmínkou, ale je uložením času (čas, dies totiž váže právní účinky jednání na události, které na rozdíl od podmínky v budoucnosti určitě nastanou - je že Titus tu nebude napořád) - rozhodně se nejedná o retroaktvní ustanovení, jen se odkládá jeho výkon na budoucí skutečnost (narozdíl od podmínky odpadá nejistost této skutečnosti)
2) nejde o condicio, ale o dies, čili situace v budoucnu prostě musí nastat - Titus jednou jistě zemře - což pro dědice jistě není lukrativní vyhlídka)
3) platnost nastane dnem smrti zůstavitele, PLNÁ účinnost nastane smrtí zůstavitele a pak DNEM Titia (Titius nesmí zemřít dřív než zůstavitel)
Dig. 35.1.79.1
1)podmínka je zde dána proto, že zůstavitel, i když ví, že všichni jednou zemřou, neví kdo dříve => Titus může zemřít dříve než dědic, a pak se toto ustanovení stává nicotným
2) pokud dojde k naplnění podmínky, připadně legát Titiovi
3)dědic má právo žádat legát zpět, neboť dle ius postliminii po návratu ze zajetí vstupoval ihned do všech svých dřívějších práv a povinností, jako kdyby v zajetí vůbec nebyl
První příklad nedělal nejmenší potíže, co se týká druhého příkladu, Paulus rozlišuje tři situace:
V první situaci je slova říkají přesně to, co chce ten, kdo je říká. Zůstavitel páše kůň a chce koně. Tady je vše jasné.
Druhá situace je, že zůstavitel (např.) píše do závěti něco jiného než chce, např. píše kůň a myslí pes. Pak není odkázáno ani jedno, protože je rozpor mezi vůlí a projevem.
A třetí situace je taková, že použije slovo, které je v jeho situaci nejednoznačné, např. píše Stichus a má Stichy dva nebo píše poháry a má doma zlaté i stříbrné. Potom se musí projev vykládat v souvislosti se zůstavitelovou vůlí.
Děkuji všem, kteří odpověděli, za zajímavou považuji zejména argumentaci pana Jakuba Rubeše. Nový fragment bude přidán v nejbližší době.
K prvé čašti se vším souhlasím, peoroze (Smlouva dědická ma pováhu a cíl projev vůle zenulého. Tedy důraz je kladen na vuli nena pisemny projev. Dále mlceni neni v zasade projevem vule, a mrtvý ani nemuze provest facta concludentia", kdy je mozno jeho chybny zapis dovodit s projevu jiného). Protoze v rimskem pravu se pisemna forma nevelice ujala, pouze pri zabespeceni dukazu ne jako podminka k platnosti pravniho ukonu. Pravní omyl se v zasade povazoval za bezvýznamný. Omyl v pisemne forme mel nekolik postupu dle typu omylu, a to: a) dle skutkové podstaty; b) omlyl v pohnutce; c) omyl v projevu a za d) omyle v obsahu. Pro tento fragment je dulezity bod „c“ a „d“. Bod „c“ byl bezvýznamný, protože tu chybela vule konajícího(přepsaní se). V rimkem pravu se přiznával omyl sepsanému v zaveti pouze, pokud byl podstatný a ospravedlnitelny.(tedy ze by ho tento ukon který se mohl stat osobe primerene rozumne a bezretne), to vše hlavne v poklasicke době, kdy v projevu byla v popredi vule. Za podstatný omyl se uznával mimo jiné prave omyl v totžnosti osoby (error in institucio persona) a v totoznosti předmetu (error in corpore) podstaty predmetu (error in materia a in substantia), protože polu identifikuji předmět právního ukonu. Při rozporu prevazoval nazor in bona fides. Omyl ve vlastnostech byl pravne bezvýznamný slo vlastne o jako o omyl v pohnutce. Muze však jit i o pripad, kdy k omylu dochází vedome (reservatio mentalit a simulatio), to však není předmětem v zadaných otazek(skryty pravni ukon neplati tez jako omyly predesle in bona fides). Ovšem ony omyly v pohnutce jez vlastne byly konany, nemaji vliv na pravni ukonu, OVŠEM POKUD SE POHNUTKA(NAS PRIPAD) STALA SOUCASTI PRAVNIHO UKONU, STALA SE NEPLATNA.
K prvé čašti se vším souhlasím, peoroze (Smlouva dědická ma pováhu a cíl projev vůle zenulého. Tedy důraz je kladen na vuli nena pisemny projev. Dále mlceni neni v zasade projevem vule, a mrtvý ani nemuze provest facta concludentia", kdy je mozno jeho chybny zapis dovodit s projevu jiného). Protoze v rimskem pravu se pisemna forma nevelice ujala, pouze pri zabespeceni dukazu ne jako podminka k platnosti pravniho ukonu. Pravní omyl se v zasade povazoval za bezvýznamný. Omyl v pisemne forme mel nekolik postupu dle typu omylu, a to: a) dle skutkové podstaty; b) omlyl v pohnutce; c) omyl v projevu a za d) omyle v obsahu. Pro tento fragment je dulezity bod „c“ a „d“. Bod „c“ byl bezvýznamný, protože tu chybela vule konajícího(přepsaní se). V rimkem pravu se přiznával omyl sepsanému v zaveti pouze, pokud byl podstatný a ospravedlnitelny.(tedy ze by ho tento ukon který se mohl stat osobe primerene rozumne a bezretne), to vše hlavne v poklasicke době, kdy v projevu byla v popredi vule. Za podstatný omyl se uznával mimo jiné prave omyl v totžnosti osoby (error in institucio persona) a v totoznosti předmetu (error in corpore) podstaty predmetu (error in materia a in substantia), protože polu identifikuji předmět právního ukonu. Při rozporu prevazoval nazor in bona fides. Omyl ve vlastnostech byl pravne bezvýznamný slo vlastne o jako o omyl v pohnutce. Muze však jit i o pripad, kdy k omylu dochází vedome (reservatio mentalit a simulatio), to však není předmětem v zadaných otazek(skryty pravni ukon neplati tez jako omyly predesle in bona fides). Ovšem ony omyly v pohnutce jez vlastne byly konany, nemaji vliv na pravni ukonu, OVŠEM POKUD SE POHNUTKA(NAS PRIPAD) STALA SOUCASTI PRAVNIHO UKONU, STALA SE NEPLATNA.
Okomentovat